OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S prvním albem plachtícím pod křídly Roadrunner Records přichází na metalcoreovém kolbišti zavedená firma CALIBAN. A z jejich již čtvrté desky je cítit vývoj. Vždy charakteristická agresivita a údernost ostře řezaného a metalovými finesami zdobeného hardcoru zůstala, přesto se tahle deska již nemusí líbit dřívějším skalním fanouškům. Do jejich hudby se totiž nenápadně (ale výrazně) vloudil silně melodicky odlehčený aspekt, včetně občasné, snad až nu-metalově líbivé vokální polohy. Někdo zapláče, jiný nadšeně zatleská. Každopádně se zmíněný vývoj odrazil ve výsledné barevnosti projevu a proměnlivější struktuře skladeb. Snad je to trochu za cenu možného obvinění z podlehnutí módním trendům, ale výsledný produkt rozhodně není čajíček pro náctileté holčičky.
Dnešní CALIBAN balancují na hraně ostrého rychlejšího thrash/deathu, který prezentují například jejich krajané DEW SCENTED a nasraně trhavého, emocionálně vyhraněného hardcoru stylově spřízněného s dalšími Němci HEAVEN SHALL BURN. A pak je tu samozřejmě ona melodická složka, tvořící tomuto tuhému rámu odlehčující nadstavbu. Kontrastní vokální polohy šikovně nastolují pocit náladových proměn, ale nečekejte vykalkulované přechody mezi melodickým a agresivním vokálem, tak jak je znáte z nu-metalu. Tady jde o funkční využití střídajících se vokálních „nálad“, stísněná deprese střídá uřvanou nervní vzteklost. Melodickým vokálem hnané líbivé refrény jsou sice občas cítit trivialitou postpunkových namistrovaných slávolezců, ale funkčnost tohoto modelu nejlépe dokazuje skladba „Certainly… Corpses Bleed Cold“, o kousek převyšující ostatní materiál na albu svým skvělým skloubením nervní rozháranosti a progresivně načichlé melodiky. Tady se rozhodně nejedná o nějaké jednoduché tralala popěvky - jasný vrchol alba.
To co CALIBAN žene nezadržitelně vpřed je výborně fungující rytmika, bicí vycházející z hardcoreové údernosti nezůstávají pouze u jednoduchého dusání a vytváří dokonalou živnou půdu pro růst kytarových houbiček s ostrými riffy zdobenými a hutným zvukem deformovanými kloboučky. Ostatně, za podařeným výsledkem se skrývá i produkční práce vokalisty IN FLAMES Anderse Fridena a mix nemá na svědomí nikdo jiný než Andy Sneap (MACHINE HEAD, KILLSWITCH ENGAGE, ARCH ENEMY). I z toho vyplývá jistá podobnost konečného materiálu a především zvukového kabátu jednak s thrashovým severem, ale též s ozvuky starých dobrých MACHINE HEAD. A když už jsem u těch přirovnání, ve skladbě „Diary of an Addict“ na vás vybafne docela zajímavý, silně technothrashový odér a i díky chvilkám, které jsou vyšperkovány táhlým naechovaným zpěvem se nejde ubránit připodobnění k FEAR FACTORY. Přesto nejsou CALIBAN nějací vykradači, jejich hudba stojí především na základech řvavého hardcoru, čímž sice sklouzává do jisté jednoduchosti, přesto díky přemíře „cizích“ vlivů vzniká i dostatek rozmanitosti a jednotliví členové mají hodně prostoru dokázat, že jsou skutečně zručnými hudebníky.
„The Opposite From Within“ je dalším pokračováním neúnavných pokusů německého metalcoru probojovat se na přední světovou scénu. Stále tomu něco chybí, místy originalita, jinde uspořádanost, spousta pasáží se dost rychle oposlouchá, ale celkově se CALIBAN rozhodně nemají za co stydět.
CALIBAN na své aktuální desce přinášejí silnou kolekci proměnlivé, ostře řezané, ale i náladové a melodické hudby, která možná nepůsobí nijak objevně, ale přesto funguje. Prostě to lepší z německého metalcoru.
7,5 / 10
Andreas Dörner
- vokál
Marc Görtz
- kytara
Denis Schmidt
- kytara
Boris Pracht
- basová kytara
Patrick Grün
- bicí
1. The Beloved And The Hatred
2. Goodbye
3. I Ve Sold Myself
4. Standup
5. Senseless Fight
6. Stigmata
7. Certainly… Corpses Bleed Cold
8. My Little Secret
9. One of these Days
10. Salvation
11. Diary Of An Addict
12. 100 Suns
The Undying Darkness (2006)
The Opposite From Within (2004)
Shadow Hearts (2003)
Vent (2001)
A Small Boy And A Grey Heaven (1999)
Caliban (EP) (1998)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Roadrunner Records Germany
Stopáž: 47:47
Produkce: Anders Friden
Studio: The Room
Ačkoliv mám melodické vložky rád a u mnoha ostatních si v nich libuji, u CALIBAN bych dal přednost tomu, kdyby okatě melodické pasáže, které mi dávají vzpomenout na skupiny typu NICKELBACK, tato smečka vypustila. Působí v mých uších trošku účelově. Po důkladnějším naposlouchání se mi žádná ze skladeb nedostala příliš pod kůži. „The Opposite From Within“ jakoby hledala cestu někam do hlubin, nicméně výsledkem jsou pouze brázdy na povrchu.
Úhledná vitrínka moderního thrash metalu, za jehož vlajkonoše lze považovat legendární výpal očí od MACHINE HEAD. CALIBAN disponují velmi slušným zpěvákem / křiklounem, solidním instrumentálním zázemím a materiálem, který sice není nijak závratně kvalitní, ale díky kombinaci thrashových ploch a melodických refrénů nenudí. Ku prospěchu věci je nutno přičíst dále i částečné výpujčky z melodické školy slovutného severu a dobré texty... To vše stačí CALIBANům na poklidný střed ligové tabulky... Sestup do žumpy nehrozí, ale čelo je zatím také poměrně daleko. Vyčkejme dalších mačů.
Občas je těch melodií až moc a působí už trochu křečovitě ne-li podbízivě, ale víc mě mrzí, že se opakujou pořád stejný postupy. Je to nadprůměrná solidní deska, ale Shadow Hearts je prostě o dost lepší a naopak poslední Undying darkness už je celkem otřesný.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.